První stopovací zkušenost...aneb z Cambourne do Londýna - část I.

Jednou jsme se se Sabčou (mou spolubydlící) při našich večerních povídačkách dostaly ke stopování a obě jsme se nadšeně shodly na tom, že bychom tenhle typ cestování chtěly zkusit. A kdy jindy začít, než teď, ve státě, který mi plní jeden sen za druhým?

.................................................................................................

Výjimečně jsme obě dostaly dva dny volna ve stejný termín, tak jsme hned měly jasno, že toho musíme využít. Jenže kam pojedem? Nechtěly jsme jet jen do Cambridge, ale někam dál. Po nedlouhém přemýšlení jsme došly k závěru, že do Londýna bude jezdit hodně lidí, přece jen je to veeeelké hlavní město, a nebude tak těžké někoho stopnout. Takže i přesto, že jsme tam obě strávily asi měsíc našeho života, rozhodly jsme se právě pro Londýn. 
A začaly přípravy. Načíst články na blozích (opravdu je tenhle tvar slova správně??), různé diskuze a tipy, kam se postavit, jak to urychlit, co dělat, co nedělat a podobně. V práci jsme si vzaly prázdnou krabici od hotelových mýdel, koupily sadu fixů a vyrobily ceduli. Na jednu stranu jsme napsaly LONDON a připsaly Please a Thank you, abychom vypadaly vděčně, haha. A abychom se dostaly zpátky domů, na druhou stranu jsme vyrobily nápis CAMBRIDGE or CAMBOURNE.

Přišel den D, my vstaly natěšené, ale první věc, která nás hned po ránu zklamala, bylo počasí. Pršelo. Naštěstí nejsme holky z cukru, takže jsme k pepřáku a toaleťáku se zapalovačem (prý jedna z úžasných bezpečnostních pomůcek. V případě nouze člověk toaletní papír zapálí a hodí na zadní sedadlo, což řidiče přinutí zastavit) přidaly ještě deštníky, a i přes nepřízeň počasí vyrazily. 
Postavily jsme se na sjezd z kruháče, který je současně i nájezdem na dálnici, nastavily ceduli, zvedly palec a čekaly. Bohužel, nikdo nechtěl zastavit, tak jsme se po dloooouhé chvíli, ok, asi 10 minut, rozhodly změnit ceduli z LONDON na CAMBRIDGE, a šup, hned jsme jely. Zastavil nám mladý Ind, který jel do Cambridge do práce. Řekl nám, že pokud chceme jet do Londýna, tak stojíme na špatném sjezdu, blbky, a vysadil nás v Cambridge u nájezdu na dálnici, která vedla směrem do Londýna.

Tehdy se pořádně rozpršelo a jako na potvoru, jen málokdo sjížděl tam, kde jsme stály, a když už, tak samozřejmě nezastavil. Čekaly jsme asi 20 minut a na dálnici najelo policejní auto. Zastavilo kousek od nás a my nevěděly, jestli jít k němu. Když na nás zavolali dva mladí policisté a my přišly blíž s naivní vírou, že by nás třeba mohli chtít svézt, dočkaly jsme se jen oznámení, že na tomhle místě nemáme co dělat, protože je to nebezpečné. Hm, super, tak jsme teda šly kousek před kruháč a na chvilku to zkusily tam, ale po dalších 20 minutách jsme se vrátily zpátky na místo, odkud jsme byly vyhozeny. Rebelky. Zoufale jsme namísto zdviženého palce rukama prosily a naštěstí to netrvalo dlouho a zastavil nám další pán. Povídal nám, jak kdysi taky stopoval a že je škoda, že už to není tak časté, byl příjemný a cesta s ním byla moc fajn. Vyhodil nás opět u kruháče a ukázal, kde je další nájezd na dálnici. Když jsme si myslely, že z Cambridge skoro nikdo na Londýn nejel, tak tohle bylo asi 649916301x horší. Projelo kolem nás asi 5 aut za cca 15 minut. Začínalo znova pršet, ale naštěstí nám hned další auto zastavilo. Starší pán v luxusním autě, který o stopování vůbec neměl páru, netušil, kde nás vysadit a podobně. Vlastně ani nekoukal, co máme napsané na ceduli, protože se ptal, kam jedem. Nakonec nás vyhodil na odpočívadle, kde byly různé obchůdky a kavárny, tak jsme koupily kafe, připojily se na wifi, daly vědět domů, že žijem a šly stopovat k výjezdu z parkoviště. Bohužel, nikdo. 

Rozhodly jsme se obejít obrovský, asi třípruhový kruháč a najít nájezd na dálnici do Londýna. Našly, zkusily jsme teda vytáhnout nápis LONDON a asi po 2 minutách zastavilo auto. Policejní. Opět ta samá písnička, opět vyhozeny z dálnice.

Jelikož kruháč byl fakt obrovský, byly na něm i semafory a v pruhu, který vedl na nájezd naším směrem, nikdo nejel, začaly jsme ztrácet naději a mít pocit, že není šance, abychom tady našly nějaké vhodné místo. Neuvěřitelné, co se stalo pak. Vyjelo první a jediné auto v našem pruhu, my jen taktak zvedly ceduli a velký jeep, no, dobře, asi to nebyl jeep, jen tak vypadal, zastavil vedle nás. Řídil ho černoch se zlatými zuby a vypadal docela...nedůvěryhodně. Ale jakmile jsme uviděly vzadu na sedadle růžový batůžek s Minnie Mouse, došlo nám, že asi nebude až takový tvrďák a nastoupily jsme. 

Náš šofér jel přímo do Londýna, víceméně na místo, kde jsme chtěly - Stratford. Byly jsme nadšené do doby, než nám začal ukazovat všechny nejhorší části Londýna, říkat nám, kde všude jsou feťáci, kde koupíme jaké drogy a podobně. Nakonec nás zavezl ještě dál, za Stratford, protože prý "je to po cestě a jezdí odtud autobusy do centra."
Byl tady jen jeden problém, v žádném obchůdku neprodávali Oysterky, takže jsme sice měly autobusy, ale nemohly jsme do nich nastoupit. Asi po půlhodině jsme našly první "večerku", nabily si kartičky na autobus a vyrazily hledat zastávky. O tom, že jsem spadla na chodníku když jsem do sebe cpala cookies a rozsekala si koleno se zmiňovat nebudu. 

Nastoupily jsme do autobusu a dojely do centra. Konečně. Po cca 4 hodinách jsme byly na místě. Byly jsme šťastné jako blechy, plné adrenalinu, a hlavně hrdé samy na sebe. Cesta byla cíl. Teda vlastně ne. Cesta byla první cíl a ten jsme zvládly. Ale čekala nás ještě jedna challenge, o které se dočtete v dalším článku.